Tohle se děje právě teď!

Proč je vysmívaný propadák M. Night Shyamalana ve skutečnosti vizionářským filmem o ekologické krizi?

Stalo se (2008) bezpochyby patří mezi nejvysmívanější filmy posledních dvaceti let. Film se značně nevšední katastrofickou zápletkou je dodnes kritiky a diváky považován za zřejmě nejhlubší režijní propad M. Night Shyamalana. Ten sice tehdy po obdobně velkém průšvihu, podivně metafikční Ženě ve vodě (2006), sliboval děsivě temnou hitchcockovskou podívanou, jenže publikum se nakonec Stalo se vysmálo. Pokud si film, v němž Mark Wahlberg promlouvá k umělé rostlině, od té doby lidé kvůli něčemu oblíbili, pak právě pro jeho (údajně nezáměrnou!) absurdní komičnost. Jinými slovy, z filmu se stal takový novodobý Plán 9 (1958) - dílo tak špatné, až je vlastně zábavné.

O to větší radost jsem před několika dny měl, když jsem si tenhle všemi opovrhovaný film pustil a zjistil, že ve skutečnosti jde o prvotřídní ekohoror - film, který nejen že originálně znázorňuje neuchopitelnost klimatické změny, ale zároveň působivě pojednává o našich reakcích na tuto planetární krizi. Nebudu lhát, opojnému přesvědčení, že vy jediní jste film doopravdy správně pochopili a našli k němu klíč, je snadné podlehnout - aspoň do chvíle, než začnete trochu googlit a zjistíte, že rozhodně nejste úplně sami. Jde nicméně o pocit, který určitě dílem přispěl i k mému nadšení ze Shyamalanova filmu.

Neodolal jsem a v návalu prvotního entuziasmu jsem ke Stalo se vychrlil krátký komentář. V jeho základu je, jak mi k tomu vzápětí napsal Douglas Kokeš, “dost extrémní symptomatická interpretace”. Chápu, proč to tak může vypadat - je to vzhledem k možnostem komentářového formátu nutně zkratkovitý výklad. Za jeho hlavní tezí si nicméně stojím a mám za to, že podrobnější rozbor filmu může přispět k její větší přesvědčivosti. A současně ukázat, že důležitost filmu nespočívá jen ve zvnějšku připisovaných, dobově podmíněných významech, ale že tkví rovněž v nápaditém přeskupení žánrových zákonitostí a norem hollywoodského vyprávění.

Taky proto jsem v komentáři trochu zjednodušeně Stalo se popisoval jako výsledek promyšleného tvůrčího záměru. Nemyslím si totiž, že film je tematicky zajímavý navzdory tomu, že je jinak nepovedený. Naopak, nedostatky, jež diváci filmu běžně připisují, nejsou podle mého nedostatky, ale naopak prvky souznícími s jeho významovými rovinami. Nechci přímo tvrdit, že je M. Night Shyamalan nepochopený vizionář (jakkoli k tomu vzhledem ke své konzistenci nemá daleko) a je možné, že Stalo se skutečně nevyšlo tak úplně podle představ. Je to nicméně počin, který si zaslouží být rehabilitovaný ne jako bizarní nepodarek odsouzený k rozjařeným půlnočním projekcím, ale jako pozoruhodný, v mnoha směrech zásadní film o paralyzovaných reakcích na klimatickou změnu a roli vědy v celé téhle šlamastyce.

Než se vrhnu na samotný film, zastavím se alespoň krátce u pozice umění v debatách o ekologii, antropocénu a udržitelném uspořádání světa, v němž bychom měli žít po následující dekády. V těchto souvislostech je nesmysl přemýšlet o literatuře, filmu, divadle nebo uměleckých instalacích čistě z hlediska jejich obsahu. Populární dělení na formu a obsah bylo vždy značně zkreslující - obě dvě roviny, chceme-li je takto pojmenovávat, jsem osobně vždy chápal jako od sebe neoddělitelné. Umění může vytvářet ryze abstraktní formy, ale i ty nějakým způsobem vstupují do existujících struktur a mohou přinášet nový zážitek z bytí v prostoru i čase nebo jiným způsobem ovlivňovat naše vnímání a chápání toho, co je možné a co ne.

Filmy jsou často světotvorné; vytvářejí vztahové konstelace mezi lidmi, zvířaty, rostlinami nebo krajinou a v těchto konstelacích vyprávějí příběhy. Filmy, stejně jako jakékoli jiné typy umění, jsou ze svojí podstaty imaginativní - vytyčují horizont představivosti, včetně toho jak může vypadat svět kolem nás, podle jakých pravidel se může řídit, a tak dále. Vezmeme-li si přitom, že nejpopulárnější a nejčastěji užívaný modus filmového vyprávění (hollywoodská nebo také klasická narace) vytrvale staví do svého středu psychologicky definované jedince a ve svém účinku značně spoléhá na divácké ztotožnění s hrdiny, nemá smysl o takovém modu mluvit jako o antropocentrickém? To už není otázka připsaných významů, ale kognitivních návyků, jež jsme si sledováním filmů vytvořili, a emocionální odezvy, kterou jsme si zvykli očekávat.

Je proto naivní předpokládat, že si dokážeme představit, myslet a cítit odlišné, ekologicky udržitelné uspořádání světa (včetně emocionálních vazeb k jednotlivým jeho živým i neživým aktérům), pokud si budeme příběhy vyprávět stále týmž antropocentrickým způsobem. Ve vztahu k literatuře na tento problém naráží třeba indický spisovatel Amitav Ghosh, podle nějž moderní romány líčí primárně příběhy jednotlivců, aniž by zohledňovaly omezenost zdrojů, jež na svá dobrodružství musejí tito hrdinové čerpat. Alternativou naopak mohou být romány Richarda Powerse, v nichž mimo jiné sugestivně ožívají stromy a vyprávění se line napříč rozsáhlým časoprostorem dalece přesahujícím jediný lidský život. V oblasti filmu se pak z pohledu ekokritiky nejčastěji vyzdvihuje experimentální tvorba, např. snímky Jamese Benninga, jež jsou nenarativní a vybízejí ke kontemplaci krajin a percepčnímu zpomalení blízkému geologickým a dalším přírodním procesům nacházejícím se jinak za mantinely běžné lidské zkušenosti.

Domnívám se, že Stalo se mnoha divákům způsobuje poměrně radikální percepční šok, který se míjí s běžnou představou o hollywoodském katastrofickém filmu a jeho očekávaných účincích. Je to přitom percepční šok, který velmi souvisí s konvenčním chápáním toho, jak vypadá hrozba v takových filmech, jak na ni reagují hrdinové a jaké pocity celkově takový film vzbuzuje. Shyamalanův snímek v mnoha směrech kráčí cestou citelného znejistění, a to jak na reprezentační a epistemické (a interpretační) rovině, tak na rovině afektivní či emocionální. Je to film, který rekonfiguruje naše popkulturou tvarované ponětí o tom, jak může vypadat ekologická hrozba a jak jí (ne)dokážeme čelit. Přičemž odmítavé reakce podle mého svědčí mnohem více o zvnitřněném antropocentrismu velké většiny diváků, než o mizerných kvalitách filmu.

(Pro jistotu varuju, že se v následujícím rozboru nevyhnu spoilerům.)

Začněme u nebezpečí, jemuž postavy ve Stalo se čelí a které si ve své době od řady diváků vysloužilo znuděné pohledy, nevěřícně povytažená obočí a posměšné úšklebky. Faktem je, že Shyamalanův film přichází s poněkud nestandardním pojetím ekologické krize, alespoň co se hollywoodských filmů týče. Ať už je to tsunami (Nic nás nerozdělí) nebo přímo globální klimatická apokalypsa (Den poté), Hollywood má ve zvyku líčit přírodní hrozbu jako extrémní, jasně viditelný a pojmenovatelný, někdy až nadpřirozeně spektakulární jev. Od počátku tak bývá jasné, kde je relativně bezpečno a kudy naopak postupuje zkáza. Později se vlivem situace mohou objevit přidružení nepřátelé (vlci v Dnu poté). Jinak řečeno, přírodní katastrofa se v těchto filmech stává čitelným antagonistou, který rozpoznatelným způsobem dramaticky destabilizuje fikční svět.

Stalo se oproti tomu předkládá nebezpečí, které je o poznání hůře uchopitelné a do jisté míry má blíže k vědeckofantastickým hororům (např. Invaze zlodějů těl) či zombie filmům. Až do samého konce tu přetrvávají určité pochybnosti ohledně toho, jak přesně se hrozba rozšiřuje a podle jakých principů se řídí. Podobně jako v případě koronaviru se jedná o neviditelného škůdce - zřejmě o toxiny vypouštěné rostlinami a následně šířené větrem, které populaci na severovýchodě USA přivádějí k hromadným sebevraždám. Jak by možná rekl filosof Bruno Latour, tento zákeřný nelidský aktér se zviditelňuje až skrze svoje jednání. Přičemž je to jednání, které je distribuované mezi různými typy (nelidských i lidských) aktérů. Rostliny sice produkují toxiny, ale k jejich rozesetí mezi lidi potřebují vítr. Jedovatá látka přitom neusmrcuje sama o sobě, ale chová se spíše jako parazit, který svého hostitele zabíjí až prostřednictvím jeho sebedestruktivních činů, mnohdy morbidně vynalézavých.

Jestliže tedy filmy o ekologických katastrofách obyčejně vytvářejí přehlednou opozici mezi nositelem záhuby a jeho oběťmi (obří vlna smete prchající davy), v Shyamalanově filmu jsou tyto vztahy více nejednoznačné a rovnoměrněji rozprostřené. Než aby Stalo se nabízelo bombastický nesoulad mezi ohromující silou rozezlené přírody a zasaženou společností, tak celé chaotické “dění” (odtud zdánlivě nicneříkající, do češtiny nevhodně přeložený název filmu - The Happening) spíše vykresluje jako kombinovaný výsledek spolupůsobení rostlin, neviditelných částic, lokálních projevů počasí a lidských bytostí. Odtud tedy plyne reprezentační znejistění, v jehož důsledku můžeme snadno film považovat za nevydařený katastrofický thriller, jelikož neodpovídá standardizovanému zobrazení přírodního kolapsu. Nepřináší totiž očekávané thrills v podobě opulentních výjevů bouřící se Gaiy, ale ekologickou krizi portrétuje jako špatně dohledatelné nebezpečí, jehož dosah lze odtušit jen z navršených obětí nebo větrných poryvů v trávě.

To neznamená, že Stalo se je v porovnání s velkolepými ekokatastrofickými blockbustery více realistické. Ještě se k tomu dostaneme podrobněji, ale realismus v jakékoli své formě je naopak estetickým principem, který Shyamalanův snímek zatvrzele odmítá (na rozdíl od jiného utlumeného ekohororu, Soderberghovy Nákazy). Jak jsme mohli před nedávnem znovu vidět v případě jihomoravského tornáda a masivních německých záplav, projevy klimatické krize často zahrnují pustošivou sílu živlů. Jejich spektakulárně přemrštěnou vizi nabízejí právě třeba velkofilmy Rolanda Emmericha. Jenže procesy přispívající k čím dál častějším výkyvům počasí zdaleka tak zjevné nejsou. Naopak jsou obvykle široce rozptýlené, na sobě závislé a pro lidskou subjektivitu velmi abstraktní. Za “ekologickou agitku” v době premiéry označoval Stalo se kdekdo a je pravda, že jeho varovné poselství je v jistém smyslu názorné. Na druhou stranu ale film ve vylíčení krize životního prostředí odvážně kráčí opačným směrem, než je zažitý úzus. Pokouší se reprezentovat nereprezentovatelné - zviditelnit neviditelné přírodní děje a poskytnout jim ve fikci slovo.

S tím souvisí druhá část environmentálního děsu, s níž Shyamalanův film operuje a která je strašlivější než ony vysmívané poryvy vražedného větříčku. Jedná se o viditelné účinky rostlinných jedů, jejichž působením lidské bytosti postupně přepínají do modu autodestrukce. Kromě obligátních průstřelů hlavy či skoků z budov přitom nechybí ani bizarní sebevražda traktorem a další krvavé libůstky. Na rozdíl od zombie hororů, v nichž se nakažení jedinci vrhají na nenakažené, tedy Stalo se postupuje opačně a nechává postavy, aby se obracely proti sobě.

Vypadá to možná jako další z nerozluštitelných kuriozit, kterou si film z hlediska žánrových zvyklostí podřezává větev. Sebeničivé chování obětí ale dle mého souzní s výše nastíněným znejisťujícím ztvárněním ekologické krize. Kromě toho, že se lidé oproti zvyklostem stávají spolujednajícím aktérem podílejícím se na katastrofě (která se tak stává více přírodo-společenskou než jindy), je zde klíčový prvek ztráty sebezáchovného pudu. Tomu navíc u obětí předchází ztráta komunikačních schopností a celková dezorientace. Co přitom lidstvo vstříc planetární krizi dělá jiného, než že marně hledá způsoby, jak o krizi veřejně komunikovat, nemá ponětí, jak dál směřovat, a tím pádem páchá hromadnou sebevraždu? Stalo se dává do přímé souvislosti neviditelné přírodní procesy a lidskou reakci na ně, čímž originálně dramatizuje naléhavost celé zdánlivě nezávažné situace.

Neschopnost rozpoznat, co se právě děje a jak ve světle tohoto dění účinně postupovat, tvoří další důležitou rovinu Shyamalanova filmu. V mnoha ohledech proto Stalo se není tolik o samotném mysteriózním incidentu, jako spíše o reakcích na něj. Odsud vyvěrá druhý typ filmem navozovaného znejistění, kterým je tentokrát znejistění epistemické. Neviditelná hrozba jako by byla průhlednou plochou, do níž si zasažená populace projektuje především svoje vlastní kulturně utvářené strachy. Vzniká tak situace, ve které se mají různí lidé problém shodnout, o co tu vlastně kráčí. Natož aby byli schopni efektivně spolupracovat na řešení.

Podle vytrvale se navracející hypotézy, kterou postavy tlumočí již od úvodu, má jít o teroristický útok páchaný zřejmě biologickými zbraněmi. Zejména angloameričtí kritici Stalo se ve své době vykládali jako film tematizující paranoidní společenské ovzduší, jež v USA a západní Evropě zavládlo po událostech z 11. září. Film s těmito obavami nepochybně pracuje. Zároveň je ale vykresluje jako instinktivně uplatňovanou, ve svojí podstatě zamlžující a nefunkční interpretační mřížku, která znemožňuje adekvátně porozumět dění a místo toho naplňuje lidi vzájemnou nedůvěrou. K čemuž snímek užívá i vyloženě absurdně komických scén, v nichž například v reakci na video ze zoo, kde si muž nechává od tygrů dobrovolně utrhat končetiny, jedna z přihlížejících zděšeně zvolá: “Co je to proboha za teroristy?!”

Snad ještě podstatnější ale je, že ve Stalo se nevyvádí lidstvo z epistemické krize ani věda. Ta sice na rozdíl od ochromující podezřívavosti teroristického narativu dokáže situaci přesněji vyložit a dodat alespoň základní rámec k jejímu uchopení, jenže už nedokáže poskytnout nástroje k okamžitému protizásahu. Film přitom zejména skrze postavy rozumově uvažujících středoškolských učitelů, Elliota (Mark Wahlberg) a Juliana (John Leguizamo) s potřebnou nadsázkou ukazuje jejich tendenci příliš se spoléhat na vědu jako všespásnou autoritu. Děje se tak ve vypjatých scénách, kdy postavy čelí smrtelnému ohrožení a pokoušejí se mu vzdorovat chladnou racionalitou. Julian se například pokouší zklidnit panikařící dívku tím, že jí zadává matematickou hádanku - snaha nicméně přijde vniveč, když řidič jejich auta zanedlouho nabourá vůz do stromu. Elliot si zase ve vypjaté chvíli, kdy opodál umírají lidé, nahlas přeříkává jednotlivé principy vědecké metody. Je to v obou případech chování, které z hlediska žánrových zvyklostí vyznívá nesmyslně - ovšem právě na jeho nesmyslnost film poukazuje.

Nejde tedy zdaleka jen o to, že film Wahlbergovými ústy při úvodní školní hodině explicitně nastolí hlavní téma filmu, tedy že k přírodě musíme chovat úctu, jelikož její zákony jsou stále mimo naše dokonalé chápání. Zautomatizovaný sklon uvažovat a jednat racionálně či vědecky se posléze objevuje i v situacích, jež si vyžadují rozhodnost a emocionální nebo morální vyzrálost. Jenže přesně to postavám schází a film na tento nedostatek upozorňuje skrze křiklavě nepadnoucí dialogy. Stalo se nevypovídá jen o limitech vědeckého přemýšlení ve vztahu ke kolapsu životního prostředí. Současně zviditelňuje aspekty lidského jednání, které nutně musejí racionalitu doplňovat, pokud s takto komplexním problémem chceme něco dělat. Postavy okázale selhávají v mezilidské komunikaci a ani v pohotovostním stavu se nepřestávají nimrat ve svých druhořadých soukromých sporech. Když se Elliot ve třídě zmíní o dalekosáhlé moci přírody, jeho pohledného studenta eminentně zajímá jedině to, o kolik se lidem stářím prodlužuje nos. Narcistní zaujetí sebou samým ve filmu dosahuje přemrštěných rozměrů a odhaluje další důvod, proč si lidé ani nedokáží představit, jak mohou negativně či pozitivně působit na svět kolem sebe.

V rámci epistemického znejistění nadto nechává Stalo se pootevřená interpretační vrátka s ohledem na mechaniku šíření smrtících toxinů. Ve srovnání s hollywoodskými normami je Shyamalanův film v tomto směru opět nezvykle nedořečený a ambivalentní. Na základě svých terénních pozorování se hrdinové dopracují k domněnce, že rostliny vylučují jedy v reakci na přítomnost větší skupiny lidí. Přičemž se zdá, že s postupujícím časem se snižuje počet jedinců nutný pro spuštění reakce. Zejména v závěru, kdy se Elliot s manželkou Almou (Zooey Deschanel) a v nouzi adoptovanou Jess dostávají k osamělému obydlí nevrlé staré ženy, ale film implicitně sugeruje ještě jinou variantu. Stařena zatoulané trojici zprvu za rozmrzelého brblání nabídne večeři a nocleh. Následujícího rána ale přistihne Elliota na výzvědách v její ložnici a s křikem mu poručí, aby se okamžitě spakoval a vypadnul z domu. Načež žena vyběhne ven a prakticky vzápětí je zasažena větrem rozesetými toxiny. Elliot celý výjev nevěřícně sleduje z okna: Je možné, že rostliny teď reagují už i na jednotlivce?! Jistí si být nemůžeme. Naopak film naznačuje další kauzální souvislost: Co když jedovatou reakci ve skutečnosti vyprovokoval nepokrytě sobecký, zlostný čin stařeny?

Film tuto verzi připouští i v následujícím melodramatickém rozuzlení, kdy se jednání postav diametrálně liší. Elliot po incidentu se stařenou uvízne v domě, zatímco Alma a Jess v tu chvíli tráví čas v nedalekém přístřešku. Komunikují spolu jen na dálku a vyděšeně zjišťují, že vzhledem k situaci venku se už možná nikdy nebudou moci setkat. S takovou vyhlídkou se však nakonec odmítají smířit, vycházejí z úkrytu a rozhodují se být spolu navzdory tomu, že je to pravděpodobně bude stát život. Vítr sice venku fouká, jenže… zničehonic žádnou nákazu neroznáší. Je to jen šťastná náhoda, nebo rozhašenou vegetaci ukonejšilo takto velkorysé gesto bezpodmínečného sebeobětování ve jménu lásky k druhým? Snímek ponechává ve hře i teorii vědecké předpovědi, podle níž měl celý incident skončit zhruba v čase, kdy Elliot s Almou vykročili ze svých úkrytů. Stejně pravděpodobné (a možná ještě pravděpodobnější) ale je, že tomu přispělo i vzácně nesobecké rozhodnutí hrdinů, kteří snad poprvé radikálně upozadili sami sebe a svůj prospěch. Co když tedy vzbouření rostlin ve skutečnosti souviselo s lidským individualismem, tedy znovu něčím, co vědecké metody vyzjistí jen stěží?

Možná si teď říkáte: “No jo, to všechno je sice pěkné, ale k čemu to je, když ve filmu nefungují tak základní věci jako ztotožnění se s hrdiny? Ti nejen že se chovají jako nemožní idioti, ale navíc ten Wahlberg je herecky příšerný a Zooey Deschanel jakbysmet… Tak co s tím?” Námitky chápu, nicméně mám za to, že i tyto zdánlivě nefunkční aspekty filmu je třeba chápat jako součást znejisťující strategie filmu, konkrétně jako projev emocionálního znejistění. Stalo se totiž nejen že narušuje obvyklé hollywoodské nakládání s kauzalitou a vnáší do vyprávění nezvyklou porci nejednoznačnosti, ale zároveň systematicky znemožňuje identifikaci s lidskými protagonisty. Film toho nedosahuje tím, že by postavy odsouval na okraj zájmu, ale skrze jejich chování, dialogy a herecké ztvárnění vytváří distancující efekt, který vzbuzuje spíše zaražený údiv nebo pobavený smích.

Ano, vedlejší postavy, které na sebe ústřední trojice naváže po cestě, mizí ze scény rychleji, než se objevily, a pro vyprávění jsou v podstatě postradatelné. Jenže to je právě ono - film nechce, abyste s lidskými bytosti zásadněji soucítili, protože ty si to buď nezaslouží, nebo jejich psychologie a vliv nejsou důležité. A co je podstatnější, pokud by film následoval zásady klasicistního realismu a umožňoval by hladké divácké splynutí s prožitky hrdinů, pokračoval by v antropocentrismu hollywoodské narace. Místo toho Shyamalanův film vytváří od lidských protagonistů několikanásobný odstup. Wahlberg a Deschanel nemožně kulí oči, melodramaticky svoje party přehrávají a z úst vypouští ty nejstupidnější věty. Na rovině herectví, charakterizace postav a jejich role ve vyprávění tak Stalo se dává prostor sledovat lidi jako zmateně hopsající kobylky, odlišný biologický druh, který ze svojí do sebe zahleděné, cizopasné existence nedokáže povystoupit.

Stalo se, v němž nechybí reference na klasické horory, bývá občas vnímané jako takový postižený potomek Hitchcockových Ptáků. Mezi oběma filmy je ale v pojetí přírodní hrozby zásadní rozdíl. Zatímco v Ptácích lze číst hejna agresivních opeřenců psychoanalyticky, jako vnějškové zhmotnění incestního napětí mezi matkou a synem, neviditelného nepřítele z Shyamalanova filmu takto personalizovaně interpretovat nemůžeme. Ekologická krize se už z podstaty vzpouzí čitelnému zosobnění; nedá se jednoduše shrnout jako projev lidské subjektivity, podvědomí či nevědomí. Stalo se sice z hollywoodských norem čerpá, ale zároveň vytváří minimálně trojici různě znejisťujících účinků, které nás vyvádějí z míry. Odmítavé reakce, které film vyvolal (a zřejmě nadále vyvolává) jsou proto na jednu stranu pochopitelné. Nevypovídají ale o špatné úrovni filmu, jako spíše o našich zažitých diváckých návycích, případně o úzce vymezené představě o tom, co je to dobrý film. Je na čase přestat Stalo se považovat za Shyamalanův kolosální neúspěch a přehodnotit jej jako vizionářský film o klimatické krizi, který ozvláštňujícím způsobem vzdoruje antropocentrismu klasicky vyprávěných filmů. Tohle se nestalo, tohle se děje právě teď!