Nenechte si ujít: Šachy větru

Restaurovaný íránský klenot, donedávna beznadějně ztracený, je konečně k vidění online

Když jsem substack zakládal, nepočítal jsem s tím, že bych na něm pravidelně vydával kratší články, recenze, glosy. Ačkoli je to tak trochu proti duchu newsletterové platformy, chtěl jsem si sem hlavně odkládat delší texty, které bych jinam nenapsal. A které byste si nejspíš ani jinde nepřečetli. Eseje o kritice nebo detailnější rozbory filmů, pokud možno dělané s péčí, láskou a dostatkem serotoninu. Za rok a půl jsem vyprodukoval deset článků různého tématu a rozsahu, což je podle všeho maximum, na které jsem měl vedle pracovního zápřahu sílu. Každopádně moc děkuju všem, kdo jste se rozhodli substack odebírat, texty i přes delší časové proluky pořád čtete a občas mi k nim něco napíšete nebo řeknete. Pořád vás přibývá a podle všeho vás i zajímá, co vám posílám do schránek. To je upřímně lepší výsledek, než jsem předloňský podzim, v době tuhé pandemické uzávěry, čekal. Hodně to pro mě znamená a dělá mi to radost.

Nastal nicméně čas zkusit obsah rozšířit a zpravidelnit. Konečně mě totiž napadl formát kratších textů, který dává smysl a bude dlouhodobě udržitelný. Tímto tedy startuje první testovací díl rubriky prozaicky nazvané Nenechte si ujít. Každé dva týdny v ní najdete můj tip na film nebo seriál, který si v Česku aktuálně můžete legálně pustit na streamovacích platformách, případně na něj stejně legálně zajít do kina. Jak dokládá hned první tip, nebudou to nutně žhavé novinky, ale i starší kousky. Stoprocentně jistí si můžete být tím, že vždycky půjde o tituly, které mi připadají pozoruhodné, vynikající, unikátní, bizarní… zkrátka must-see.

Důvod je jednoduchý. Vybrat si film na večer je dnes občas delší procedura než pak samotné sledování. Zvlášť když jste, jako já, algoritmus Netflixu nakrmili trash TV laskominami typu Peklo pro nezadané, S Paris v kuchyni nebo samozřejmě Too Hot to Handle a pak se dívite, že se vám na první straně nahoře neukazuje čerstvě přidaný francouzský film z roku 1964 (což se upřímně nestane, ani když na Netflixu budete sjíždět výhradně těch pár arthousových klasik, ale let’s keep dreaming). Nechci nicméně tuto rubriku pojmout ve stylu: filmový kritik [jméno] [příjmení] doporučuje [film] a dává mu čtyři hvězdičky z pěti. Psát informační výcucy a stručné dojmy by mě nebavilo ani tady. Pokud to trochu půjde, budu se snažit k vybraným tipům přidat i nějaký původní postřeh. Aby vás čtení nejenom navnadilo, ale abyste třeba měli lepší představu, čeho si na filmu/seriálu všímat. Tak pojďme konečně na to.

Film se zvláštním názvem Šachy větru (anglicky Chess of the Wind, v perském originále شطرنج باد) z roku 1976 je od 11. dubna na artové videotéce MUBI. Je uváděný v cyklu nadace Martina Scorseseho, pod jejíž záštitou probíhá digitální restaurování donedávna neznámých a opomíjených filmů z celého světa. O těchto snímcích se často mluví jako o ‘ztracených drahokamech’, které po svém opětovném uvedení změní naše ponětí o historickém kánonu kinematografie. U mnoha z nich mi to přijde nadnesené. U Šachů větru si ale takový dopad představit dokážu.

Navnadil mě hned úvodní obrázek z filmu, na němž ve zdobně vybaveném šlechtickém sídle sedí u večeře členové íránské rodiny v čele s lady Aghdas, chromou dědičkou v dřevěném kolečkovém křesle. Jak už jste si možná všimli, mám slabost pro umělecká dramata z aristokratického prostředí. Pokud jsou aristokrati dostatečně zhýralí, jejich paláce opulentní a stylové řešení filmu promyšlené, může být příběh prakticky o čemkoli a moje estetická čidla odejdou z projekce nasycená. Takže jestli to máte podobně a navíc nedáte dopustit na Maxe Ophülse a Luchina Viscontiho, Šachy větru potřebujete vidět.

Na oba evropské auteury se v rozhovorech odkazuje i režisér Šachů větru Muhammad Rezá Aslaní. Mezi inspiracemi dále zmiňuje německý expresionismus, film Barry Lyndon Stanleyho Kubricka nebo barokního malíře Jana Vermeera. Kritici zase ve filmu pozorují otisk Roberta Bressona nebo Piera Paola Pasoliniho. To všechno jsou pojmy, které vám možná dají rámcovou představu, co od filmu čekat, ale současně jej poněkud zredukují na pouhou výslednici tvůrčích inspirací a stylových paralel. Je patrné, že Aslaní je poučený cinefil a zmínkami o ceněných umělcích tak trochu sám sebe posouvá do společnosti, kde by se (a svůj film) rád viděl. Stejně jako jiné ‘novovlnné’ či obecněji ‘festivalové’ filmy, také Šachy větru spíš náležejí k tradici modernistické kinematografie, než aby je šlo řadit mezi výlučně lokální, specificky íránská díla.

Zajímavější je, že Šachy větru představují výraznou odchylku od dalších filmů íránské nové vlny, jež se na mezinárodních přehlídek prosazovaly od 60. let. Ty hodně čerpaly z neorealismu, sázely na autenticitu a sociální naléhavost. Doteď tento směr úspěšně reprezentuje třeba Džafar Panahí, který navíc coby perzekvovaný filmař ještě posílil dokumentární rozměr svých politických děl. Tato tendence, včetně zcizujících metafilmových prvků, se propsala i do tvorby zřejmě nejslavnějšího íránského režiséra Abbáse Kiarostamího, jakkoli ne tak silně. Aslaního film je ale jako z paralelního íránského vesmíru. Odehrává se ve 20. letech minulého století, na sklonku dlouhé vlády dynastie Kádžárovců. Spíš než sociální drama připomíná melodrama. Místo dokumentaristických pohledů na přítomnou realitu Íránu přichází s ornamentálním stylem a dekadentní atmosférou, v níž probíhá intrikářský zápas o rodinné dědictví.

Rozlehlý patrový dům, do nějž jsme uzamčeni takřka po celou stopáž, je jedním z protagonistů filmu. Kamera jeho útroby hojně zabírá v celcích, ale v detailech ulpívá i na rekvizitách a dobových artefaktech, které fascinují svým nezvyklým designem. Malý zdobený cep, jímž se ohání lady Aghdas; závěsné akvárium s rybičkou; šachový stolek s rozehranou partií.

Prominentní místo v celém sídle zaujímá široké schodiště, na němž se postavy ze soupeřících táborů nejčastěji střetávají. Jako by šlo o polosoukromé jeviště určené k vyřizování záležitostí, které zcela nepatří ani do veřejného prostoru ani do sféry zákulisního pletichaření. Pozoruhodné je, že způsob záběrování schodiště se i uvnitř dílčích scén neustále mění. Když ne rámováním, tak alespoň inscenováním figur. Film tak mimo jiné působivě zprostředkovává vývoj mocenské dynamiky uvnitř domu.

Jakousi pravidelně se navracející konstantou, která dodává místy lehce klaustrofobnímu dramatu s gotickým nádechem rytmus a čitelnější strukturu, jsou pak vzácné exterierové záběry z bezprostředně přilehlého ‘podzámčí'. Na nich vždy sledujeme ženy z nižších vrstev, jak u kašny či uměle vytvořeného jezírka perou prádlo a klevetí. Plní tak trochu funkci chóru, který stručně a koncentrovaně objasňuje vztahy mezi postavami, poodhaluje jejich minulost a zároveň k událostem nabízí komentář. Ani tyto jednozáběrové vsuvky, v nichž se kamera pomaličku přibližuje k ženám, nejsou vždycky úplně stejné. Nechám už na vás, abyste si všimli v čem.

Jelikož Šachy větru nejsou z dějového hlediska bůhvíjak členitý film, je to právě styl, který vnáší do vyprávění setrvalou tenzi. Anebo zkrátka umožňuje kochat se nádhernými kompozicemi, interiéry domu a jeho vybavením. Ačkoli se o tvůrčích zásluhách dalších členů štábu (alespoň v anglickojazyčných médiích) moc nepíše, napadá mě, nakolik vedle Aslaního ovlivnili výslednou podobu filmu kameraman Houšang Baharlou nebo art directorka Houri Etesam. Tipoval bych, že celkem dost.

O čem se naopak píše vydatně, je takřka pohádkový příběh filmu, jeho zmizení a znovuobjevení. Už po premiéře na festivalu v Teheránu začalo být zjevné, že Šachy větru nečeká příznivý osud. Kritici snímek odsoudili za údajně nezdařilou nápodobu zahraničních vzorů, a když se film později hrál v běžném kině, přišli na něj tři diváci. Aslaního počin se navíc okamžitě zprotivil tehdy dosluhujícímu režimu Ájatolláha Chomejního, a to z pochopitelných důvodů. Kritiku zkorumpované monarchie si vládnoucí představitelé vztáhli na sebe a víc než náznakové queer motivy v konzervativní zemi také ničemu moc neprospěly.

Film byl proto zakázán a následně považován za ztracený. Desítky let poté se po něm rozhodly pátrat režisérovy děti. Syn Amin nakonec zachovalou kopii objevil úplnou náhodou, v obchodu s veteší, kde pouzdra na film vystavovali jako pouhou dekoraci. Uvnitř ale jako zázrakem byly kotouče s Šachami větru v celé jejich délce. Protože i v současném Íránu nadále platí zákaz filmu, byla kopie propašována do Paříže, kde se začalo s restaurátorskými pracemi.

Obnovená kopie Šachů větru se v uplynulých dvou letech hrála na řadě světových festivalů. A jenom si můžu představovat, jak parádní musí být tenhle uhrančivý film vidět na velkém plátně. Už kvůli hypnotickému závěru, kdy snímek začne skutečně připomínat oživlou noční můru jako od F. W. Murnaua a do sytě oranžové zbarvený vizuál doprovází kousavý najazzlý soundtrack. Těžko říct, jestli by i při hypotetickém mezinárodním úspěchu v době své premiéry film nějak ovlivnil směřování íránské kinematografie (baví mě představa, že ano). Nebo jestli by i tak zůstal její slepou, ale okouzlující vývojovou větví. Tuhle skvostnou šlechtickou partii každopádně doporučuju neminout ani na zmíněném MUBI, kde by se měla hrát minimálně do 10. května.

P.S.: Delší texty se tu budou objevovat i nadále, zatím podle situace, jak budu mít čas a nápad na téma. O něco později by sem mohla přibýt i nějaká pravidelná netextová série, ale k tomu víc až někdy příště, ať to nezakřiknu.