Kritici před kamerou
Jak digitální kultura proměňuje akademickou a fanouškovskou kritiku? Proč Slavoj Žižek streamuje z postele? A proč má smysl si při sledování videorecenzí všímat věcí, které kritici mají kolem sebe?
Pandemická doba věčného zoomování a videokonferencování stvrdila jeden fakt: rozdíly mezi akademickými experty a amatérskými nadšenci se v digitálním prostoru stírají. Ve zkratce na tuto situaci naráží můj tweet z loňského listopadu, v němž jsem se pozastavil nad impozantními backgroundy trojice účastníků jedné z prestižně obsazených online debat panevropského hnutí DIEM.
Koncentrace důležitých výrazů, zamyšleně zkrabatělých čel a především nekonečně se rozpínajících poliček napěchovaných odbornou literaturou tu dosahuje svého maxima. Technickou disciplínu vhodného nasvícení zde sice nejlépe ovládl dnes již zkušený streamer Janis Varufakis, ovšem v demonstraci intelektuální převahy se musel nepřekvapivě sklonit před monumentální knihovnou Noama Chomského. Ann Pettifor slabší kompoziční skills vykompenzovala alespoň tím, že jednu z knih, slavnou The Human Condition od Hannah Arendt (česky jako Vita activa), vystavila obálkou čelem.
V tomto textu chci narážku ze zmíněného tweetu prohloubit a rozvést. Co to znamená, když se uznávané autority, jejichž myšlenky jsme zvyklí číst v knihách či respektovaných časopisech, přibližují youtuberům a streamerům? V jakém smyslu pak dochází ke zrovnoprávnění mezi aktéry z tradičně opačných pólů kritického spektra: akademiky a geeky? A jakou roli v tomto zrovnoprávňujícím momentu sehrává zdánlivě nečinné prostředí obklopující na videích lidské mluvčí? Nejenom knihy, ale různé další věci?
Jde o téma, které se váže k mojí disertaci (ano, už měla být hotová, nepřipomínejte mi to pls) o filmové kritice v digitální éře. A tento příspěvek i proto můžete brát jako teaser na nadcházející studii o českých filmových videorecenzích, která během příštích týdnů vyjde v Iluminaci (a kterou budu překlápět do jedné z disertačních kapitol). Tady na blogu některé postřehy rozvinu směrem, který už přesahuje rámec studie i disertace, ale který s jejich zaměřením úzce souvisí.
Pojďme si napřed stručně říct, proč má smysl o digitální sféře uvažovat jako o prostoru, který zrovnoprávňuje (někdy se také říká “demokratizuje”) kritickou praxi. Jednak je tu rovina internetových platforem a sociálních médií, které obcházejí (a částečně nahrazují) tradiční instituce a poskytují místo k veřejnému sebevyjádření širokému spektru účastníků. K nim patří například ČSFD nebo právě YouTube. Přístup sem potenciálně mají všichni: akademici, příležitostní publicisté, laici. Ne všichni sem samozřejmě vstupují za stejných podmínek. Když si například vytvoří YouTube kanál etablované sdružení jako DIEM, určitě si zde získá publikum rychleji a snáze než třeba řadový student politologie. Totéž platí i pro kulturní magazíny s existujícím čtenářstvem nebo známé kritiky s vybudovaným sociálním a kulturním kapitálem.
Všichni se ale zároveň musejí přizpůsobit novým podmínkám, možnostem a formátům, které jsou s online platformami spjaté. Chybí sice editorská kontrola, tradiční gatekeeping nebo recenzní řízení, ale to neznamená, že by tu panoval totální chaos. Každá z platforem nabízí jiné uživatelské nástroje a nastavuje jiná omezení, ať už explicitně nebo implicitně. Uživatelské komentáře, vlogy, videorecenze a podcasty se řídí sdílenými soubory konvencí, které zčásti mají původ v existujících kritických či publicistických formátech a zčásti do nich vstupují nové prvky. Jedním z takových prvků je i mizanscéna videí, konkrétně prostor okolo lidských aktérů. Zdánlivě jde o neutrální pozadí, které nemá valný význam. Jenže je takové doopravdy?
Jak jsem už naznačil v úvodním rozboru diskuzního videa DIEM, prostor okolo spíkrů může spoluvytvářet jejich autoritu. Nebo, řečeno rétorickou terminologií, může spoluvytvářet étos mluvčích. Mezi akademiky, experty a intelektuály obecně se tak stalo zvykem natáčet (web)kameru směrem k zaplněné knihovně, ať už té vlastní nebo třeba té univerzitní. Pandemické období, kdy experti mnohem častěji než dřív promlouvali do médií a vstupovali do veřejné debaty z domácí izolace, tento zvyk ještě posílilo a učinilo z něj běžně přejímanou konvenci.
Jde tak o docela přímočarý způsob, jak skrze kompozici záběru a jeho obsah nonverbálně komunikovat vzdělanost, status a intelektuální kredit. Řada z nás to zřejmě zažila i na některé z videokonferencí nebo online přednášek. Zkuste například uhodnout, jaké z následujících políček patří přednášejícímu. Nemělo by vám to zabrat moc času.
Nechci tu pochopitelně z akademiků dělat samolibé elitáře, kteří by za každé situace museli okázale předvádět svoji erudici. Do celé věci vstupují i faktory, jež jsou mimo kontrolu řečníků. Nebo které zkrátka nelze chápat jako výraz jejich rétorické intence. Knihovny stojí na svém místě dlouho předtím, než když se poté objevují v pozadí expertních videovýstupů. Intelektuálové se pochopitelně mohou rozhodnout, že background svého videa zarámují právě takto. Jenže ne vždy mohou mít na výběr. Někdy jde prostě o nevyhnutelný výsledek omezených domácích podmínek. Počítač s webkamerou se obvykle nachází v pracovně. A součástí pracovny bývá i literatura. Jde tak o kombinaci předem daného a později mediovaného, soukromého a veřejného, promyšleného a spontánního.
Ne vždy se akademičtí experti obklopují naštosovanými knihovnami. Vezměme si například Slavoje Žižeka. Během uplynulých koronavirových let se slovinský filosof účastnil bezpočtu streamovaných setkání, rozhovorů, podcastů nebo diskuzních panelů. V málokterých se ale objevoval na typicky intelektuálním pozadí, jak jsme si jej vytyčili výše. Zejména v prvních měsících pandemie se Žižek k videokonferencím připojoval převážně vleže či vsedě, z postele nebo gauče. Na jedné z nich si pod hlavu vsunul barevný polštář se sovičkami a notebook si položil na břicho, takže jeho projev navíc doprovázely seismické otřesy kamery, kdykoli filosof zakašlal nebo udělal prudší pohyb.
Podobný setup si Žižek ozkoušel už před nástupem pandemie, jak dokládá ojedinělé video z platformy Twitch z jara 2019.
Na rozdíl od většiny akademiků tedy Žižek ve svých videovýstupech nevyužívá bezprostředního okolí k tomu, aby předváděl svoji intelektuální autoritu, ale spíše do online prostoru vnáší charakteristické prvky svého rétorického stylu. Stejně jako ve výstupech z univerzitních přednášek, veřejných diskuzí nebo televizních studií, je Žižekova streamovaná persona hlučná, zběsile gestikulující a chaotická. Upozorňuje na sebe svou svéráznou vychýleností, kdy jednou z hlavních atrakcí není, co slovinský filosof říká, ale jak to říká. To všechno samozřejmě úzce souvisí i s Žižekovou dlouho kultivovanou image nonkonformního levičáka původem z východní Evropy, jejíž součástí je vedle těžkého akcentu a značkových tiků i přiznaná vulgárnost a hravost. Žižekovy audiovizuální performance tak skrze nezvykle komponovaný prostor tuto svéráznou image přenášejí do nového prostředí a spoluvytvářejí ji dalšími prostředky. Takovými, které jsou příznačně v souladu s jeho dosavadním mediálním obrazem. Prostředí (postel) a předměty (polštář, peřiny) tak v tomto případě dokreslují osobitý styl.
Pojďme se teď podívat, jak prostor a mizanscénu vyplňují filmověkritická videa různého typu. U těch seriózních či akademicky laděných se velkého překvapení nedočkáme. Série videopřednášek magazínu (a vydavatele filmových nosičů) Criterion zachycuje renomované filmové vědce Davida Bordwella a Kristin Thompson přesně, jak byste dle výše řečeného očekávali. U stolu v rozsáhlé pracovně, s množstvím knih v pozadí. Případně v prostoru natáčecího placu nebo střižny. Kromě patřičné erudice tedy videa skrze prostředí komunikují i poučený vhled takříkajíc za oponu filmového průmyslu, do míst, kde filmy vznikají. Což souzní jak s konvencemi bonusových videí na DVD/Blu-ray, tak s pozicí Criterionu jakožto značky určené pro náročnější cinefily.
Je potřeba zmínit, že pokud se dnes filmoví akademici realizují v audiovizi, činí tak především skrze videoeseje. Jako třeba v tuzemsku kolektiv studentů a dalších tvůrců okolo Jiřího Angera z pražské katedry filmových studií, jejichž videa aktuálně publikuje Film a doba. Videoeseje až na výjimky s autorovou personou přímo nepracují, nebo třeba jen prostřednictvím psaného textu či voiceoveru. Jde v nich spíše o kreativní, teoreticky poučenou manipulaci se samotným filmovým materiálem, která dokáže přenést aspekty díla, jež text tak úplně nevystihne. Odborná filmová kritika, která by ve videích využívala prostředí okolo řečníka, je tak dnes v menšině.
Co naopak na poli filmověkritických videí nalezneme v hojné míře, jsou fanouškovské recenze youtuberů, kteří se profilují jako nerdi či geekové. Také v nich hrají velkou roli předměty, jimiž se vlogeři obklopují a které více méně promyšleně vystavují ve videích. Ráz prostředí a skladba věcí se ale oproti akademické kritice proměňuje. Hegela, Alaina Badiou a Hannu Arendt střídají Stan Lee, Frank Miller a Alan Moore. Oxford University Press, Routledge a Palgrave Macmillan nahrazují DC a Marvel. Přední pozici v obývákové výstavce nezaujímá cenný výtisk Vivy activy, ale limitovaná edice sběratelských figurek a helma Dartha Vadera. Místo řad odborných publikací se tu objevují série Blu-rayů, DVD nebo videokazet.
Jde o konvenci, kterou sice nenásledují všichni zásadní filmoví recenzenti na YouTube, ale která i tak široce zasahuje tamní mainstreamovou praxi. Tady je třeba Chris Stuckmann, patrně nejsledovanější youtubový tvůrce filmových recenzí (1.98 milionu odběratelů):
U některých geekovských vlogerů zachází zahlcenost prostoru sběratelskými předměty do poměrně extrémních rozměrů. Jako v případě youtubera symptomaticky pojmenovaného Nerdrotic (433 tisíc odběratelů), jehož studio mi bůhvíproč evokuje garážovou dílnu plnou nářadí… akorát místo kladiv, šperháků a francouzských klíčů jsou tady na zdech v přesných geometrických řadách vyskládaní plastoví panáčci.
Nerdroticova výstavka paradoxně v mnohém předčí i parodickou sérii The Nerd Crew populárního kanálu Red Letter Media, která si z geeků nepokrytě střílí a dělá to i skrze absurdní hromadění popkulturního merche okolo trojice diskutujících (za tento postřeh vděčím Petru Veinhauerovi a jeho seminárce). Pokud dokážete spočítat, kolik Darth Vaderů a stormtrooperů se v tomto obrázku vyskytuje, napište mi to prosím do komentáře. První správná odpověď vyhrává filmové DVD z mojí soukromé sbírky (jen nedoufejte ve Star Wars).
Pokud se dá něco takhle parodovat, znamená to, že se z toho stala určitá nepsaná norma. A že ji rozpoznávají jak tvůrci videí, tak jejich diváci. Jak lze tuto práci s geekovskými trofejemi a jejich vršením v prostoru chápat v souvislostech video kritiky obecně? A co vyplývá ze srovnání s akademickou kritikou?
Z jedné strany se nabízí vystavované knižní regály a tuny figurek či komiksů znovu považovat za součást předvádění kritické autority, jež v různých typech kritiky nabývá různých konotací. Zdálo by se, že knihy renomovaných filosofů a teoretiků budou mít vždy větší expertní váhu než korporátní merch. Jenže otázkou je, v jaké souvislosti a pro jaké publikum to bude platit. Když jste nerd, který chce zjistit, jestli jít na nového Kapitána Ameriku, bude vás primárně zajímat názor diplomovaného filmovědce, do nějž při studiích napěchovali Bordwella s Thompsonovou a zná pojem kinematografie atrakcí? Nebo spíš dáte na někoho, kdo nosí triko s logem vaší oblíbené franšízy a jeho obývák vypadá podobně jako ten váš?
Tady pořád platí, co Henry Jenkins před třiceti lety napsal o fanouškovských kriticích. Jejich autorita a expertíza je jiného typu a opírá se o jiné pilíře, než autorita akademiků či institucionalizovaných kritiků píšících pro noviny a filmové magazíny. To ale neznamená, že je nutně slabší a méněcenná. Namísto univerzitního diplomu, let publikační praxe a redakčního zázemí časopisu se více opírá o entuziastický zápal pro určitý popkulturní fenomén (oblíbenou franšízu nebo značku) a jeho velmi důkladnou znalost. V oddanosti a zájmu o filmy, seriály nebo videohry tak může předčit tradiční kritiky, kteří si natolik okázalou demonstraci svých afinit nemohou vzhledem ke své profesi dovolit a ani na ni často nemají kapacitu.
Předvádění sesbíraných filmových nosičů a dalších trofejí slouží právě jako takový důkaz fanouškovské oddanosti a z ní plynoucí expertízy. Formát audiovizuální kritické performance přitom umožňuje dát této oddanosti velmi konkrétní materiální charakter, vyjádřený věcmi navršenými okolo hovořícího recenzenta. Kritika tak není jen záležitostí přímo řečeného, ale současně i prostředí, v němž se kritický akt odehrává. V tomto směru se zdá, že audiovizuální kritika nabízí srovnatelné možnosti zdánlivě opozičním kritickým školám, akademické i fanouškovské. A že takto kritickou praxi do jisté míry zrovnoprávňuje.
Jenže mají obě strany opravdu totožné podmínky? YouTube například od počátku staví svůj brand na autenticitě, což je kvalita, o niž následně usilují i jednotliví vlogeři. Je to autenticita, která zahrnuje i odlišnost od tradičních mediálních formátů a způsobů jejich prezentace. Má v sobě hodně neformálnosti, humoru, poodhalování soukromí, uvolněné komunikace s publikem a vzdoru k tradičním autoritám či institucím. Hračky a další fanouškovské předměty jsou tomuto stylu dobře uzpůsobené. Jsou výrazné, barevné, od sebe rozeznatelné a poutají pozornost.
Naopak, jak už asi tušíte, typická akademická důležitost, striktnost a upjatost, spoluvyjadřovaná tunami zaměnitelné odborné literatury do tohoto rámce tak úplně nezapadá. A je tak otázkou, zda tímto stylem dokáže oslovit víc než jen své úzce vymezené publikum. Možná také proto se Slavoji Žižekovi podařilo udržet status nejpopulárnějšího západního intelektuála i v době sociálních sítí a všudypřítomného audiovizuálního obsahu. Jeho excentrická, lehce vulgární, spontánní a lidová persona sem velmi dobře zapadá. Je dobře memifikovatelná a nabízí řadu vizuálních a sluchových atrakcí, které svou bizarností udržují pozornost i na roztěkaných online platformách. Včetně nezvyklého prostředí, jimž se Žižek obklopuje a odporuje tak fádním konvencím intelektuální performance. Což ostatně dokládají i uživatelské komentáře pod jeho youtubovými videi.
Podívejme se ještě nakonec krátce na to, jak mohou předměty nashromážděné okolo kritiků účinkovat v jednotlivých videích, konkrétně ve filmových videorecenzích. Doteď jsme více méně naaranžované backgroundy chápali jako něco stálého a nezávislého na tom, co přesně ve videu zaznívá. Jako soubor věcí, které se vztahují především ke kritikově personě či kritické škole, již zastupuje, a ne k tomu, co v danou chvíli kritik sděluje. Při výzkumu českých filmových videorecenzí jsem ale narazil na zajímavé případy videí, v nichž obsažené předměty těsněji souvisejí s obsahem recenze a svým způsobem tak dotvářejí její rétoriku i celkové vyznění.
Zaměřoval jsem se na trojici youtubových kanálů Medojed, Hroty Algernona a Toren a sledoval jejich videorecenze z loňského roku. První dva s prostředím svých pokojů pracují poměrně staticky. Snad jen Medojed fanouškovské předměty využívá o něco kreativněji, a to ve své parodické sérii Filmstalker (obdoba zmíněné The Nerd Crew), kde si v rámci převtělení do poťouchlé kritické performance nasazuje kšiltovku Star Wars, sluneční brýle a černý outfit.
Dynamičtěji a systematičtěji nicméně s aranžováním předmětů zachází Toren, nebo se o to alespoň v určité fázi své tvorby pokoušel. Fanouškovské věci v pozadí se totiž v některých případech proměňují s ohledem na recenzovaný film. Například v recenzi na Ligu spravedlnosti Zacka Snydera figuruje stejnojmenný komiks, česká publikace Encyklopedie komiksového filmu a další komiksové sešity či hry se superhrdiny z recenzovaného filmu.
Ve videu o Rychle a zběsile 9 se pro změnu vyskytuje kniha Encyklopedie akčního filmu nebo nosič se starším hollywoodským filmem Nebezpečná rychlost (na obrázku níže označený šipkou).
Právě Nebezpečnou rychlost lze vnímat nejen jako doklad youtuberova fanouškovského kreditu nebo snímek žánrově související s recenzovaným filmem, ale zároveň jako aktéra dotvářejícího přesvědčivost hodnocení Rychle a zběsile 9. Toren totiž film hodnotí spíše záporně a vyčítá mu mimo jiné nesoudržnost, slabou kontinuitu akčních scén a jejich minimální dopad na osudy postav. Což jsou všechno rysy, které jinak v hollywoodské kinematografii bývají silně přítomné… alespoň tedy v relativně starších akčních filmech, jako je třeba Nebezpečná rychlost.
Přestože tedy Toren Nebezpečnou rychlost v recenzi výslovně nezmiňuje jako příklad filmu, který by s akcí a postavami zacházel podle jeho představ, viditelně vystavený nosič ve videu i tak funguje jako výraz kritikových preferencí a nepřímo pomáhá opodstatňovat jeho recenzentský verdikt. Dokládá to pak i jeden z diváckých komentářů pod videem a Torenova souhlasná reakce.
Jde myslím o dobrý příklad toho, čemu všemu může zdánlivě nedůležité a neproměnlivé pozadí v kritických videích sloužit. Přestože je to aspekt, kterému řada recenzentů nevěnuje velkou pozornost, jedná se o důležitou součást audiovizuální kritické performance. Mizanscéna videí a věci v ní obsažené spoluvytvářejí nejen kritickou autoritu a definují jeho veřejnou personu, ale současně mohou promlouvat do užité rétoriky a pomáhat obhajovat konkrétní sdělení, výklad či hodnocení filmu. Když Thomas Rickert mluví o ambientní rétorice, můžeme si ji představit třeba právě takto. Jako proces, který není závislý jen na kriticích, jejich argumentech a emocionálních apelech, ale také na nelidských věcech, které mají kolem sebe. Tato okolní ambience není nečinná ani statická, ale aspoň zčásti aktivní, působící a spolujednající. Vyžaduje možná odlišnou aktivitu na straně diváků, ale také v tom spočívá specifikum nových forem kritiky, včetně těch, které najdeme na YouTube.
Co si z toho všeho odnést?
Audiovizuální formáty kritického vystupování přinášejí nové způsoby toho, jak lze dotvářet expertní autoritu, autenticitu a přesvědčivost. Jedním z nich je prostředí okolo kritiků, jeho materialita i způsob naaranžování.
Platformy typu YouTube svádějí na jedno místo donedávna oddělené a protilehlé kritické školy, akademickou a fanouškovskou. Skrze srovnatelné požadavky a možnosti kompozice prostoru tyto školy do jisté míry zrovnoprávňují. Pořád nicměně mezi nimi udržují jisté rozdíly. Akademici a intelektuálové zde přecházejí na půdu, která jejich tradičnímu stylu komunikace není příliš uzpůsobená, a je proto třeba prozkoumávat alternativní cesty.
Prostředí videí a vystavené věci se mohou překvapivě dynamicky proměňovat v závislosti na tématu videa a jeho vyznění. Kritika se v této podobě skládá z vícero aktérů, než jsme např. z psaného textu zvyklí. Předměty rétoricky spolujednají, vytvářejí ambienci, která působí směrem ke kritikově personě a jeho autoritě, ale i k tomu, co říká a tvrdí.