10 filmových tipů z programu MFF KV

Jaké filmy si nenechat ujít na festivalu v Karlových Varech? Tady jsou moji favoriti.

Po pěti ročnících reportování pro Cinepur letos jedu do Karlových Varů nenovinářsky, alespoň tedy papírově. Na festivalu ani nebudu celou dobu, ale od příští středy do soboty. Vidět všechno, co bych z letošního programu vidět chtěl, se mi proto zdá jako nesplnitelný úkol. Nicméně i tak doufám, že se mi podaří stihnout co nejvíc, ideálně napříč sekcemi.

Reprezentativní výběr z karlovarské nabídky co do zastoupení různých částí programu snad tvoří i tento můj soubor tipů. Neboli filmů, kvůli nimž bych vystál nějakou tu frontu, vyhandloval lístky za černém trhu, případně obětoval pár hodin lázeňského spánku. Třeba se touto mojí selekcí inspirujete i vy.

Kromě zastoupenosti sekcí a vlastních preferencí pro mě byl určitým kritériem i faktor opomíjenosti. Zkrátka jsem jako obvykle směřoval k tomu, abych upozornil na filmy, které by ve festivalovém šrumci možná jinak zapadly. A za něž můžu vzhledem k víc než dobré zkušenosti s jejich autory vesměs vždy ručit nebo se alespoň spolehnout na zákulisní šuškandu.

Nevešly se mi sem proto filmy, o jejichž statusu horkého zboží nepochybuju a na které se stejně tak z různých důvodů těším. Ať už BANGER. Adama Sedláka, jehož název doslova předznamenává našlapanou hitovku a samotná kombinace atraktivního námětu (hip-hopová scéna, drogy, kluby), natáčení na iPhone & Adam Mišík zaručuje filmu velkou pozornost. Nebo Trojúhelník smutku, čerstvý vítěz z Cannes, který podle všeho exceluje v divácky vděčné disciplíně satiry středně vyšších společenských tříd, v níž se jistě pozná i karlovarská smetánka a snad se sama sobě zasměje. Oba tyto filmy, počítám, bude zážitek vidět ve Velkém sále Thermalu.

Tak bez dalších zbytečných okolků: tady je mých deset očekávaných filmů. Vidíme se v druhé půlce KVIFFu!

A pokud nechcete, aby vám utekly moje následné festivalové zápisky, hitněte odběr.

De humani corporis fabrica

Véréna Paravel, Lucien Castaing-Taylor (2022)

Lucien Castaing-Taylor a Véréna Paravel jsou trochu jako šílení vědátoři-filmaři-experimentátoři. Jejich tvorba přemosťuje avantgardní umění a etnografii a poskytuje zcela nový pohled na různé přírodně-společenské fenomény. Moderní technologie, mrštné kamerky a další zkoumavě-ohledávací nástroje autoři nevyužívají k tomu, aby vytvořili ‘objektivně’ nezaujatý pohled na ekosystém plovoucí rybářské lodi (film Leviathan) nebo lidské tělo (novinka De humani corporis fabrica). Naopak usilují o co nejintenzivnější, afekty překypující setkání s těmito živými i neživými věcmi. Přibližují se jim natolik blízko, až skrze těsnou blízkost vytvářejí rozrušující sensace a přetvářejí konkrétní hmotné hemžení v abstraktní obrazce. Čímž se ovšem nevzdalují vědeckému poznání, ale k jeho obvyklému racionálnímu komponentu dodávají smyslově-fyzickou dimenzi. Leviathan patří mezi mé největší filmové zážitky minulé dekády, takže nový film, pojmenovaný podle průkopnické anatomické bichle renesančního medicinmana Andrease Vesalia, si prostě nemůžu nechat ujít. Pokud si myslíte, že Cronenberg je body horor pro děcka, tady si přijdete na své.

Hranice lásky

Tomasz Wiński (2022)

Půlhodinový film Jiří pes uprchlík režiséra Tomasze Wińského vystupuje z řady domácí studentské tvorby nápaditým líčením nevšední genderové dynamiky. Mocenské vztahy mezi mužem, ochotně vstupujícím do role poslušného hafana, a dvěma znuděnými a panovačnými dívkami, zaujmou nejen zjevným sexuálním podtónem, ale i svou vrstevnatostí. Spolu s některými pasážemi z Rodinného filmu Olma Omerzua je to možná nejblíž, co se český film dostal k rané tvorbě řeckého přeborníka na divné vztahy Jorgose Lantimose. Wińského celovečerní debut Hranice lásky, uváděný letos v karlovarské hlavní soutěži, možná neslibuje tak weird podívanou. Ale čerstvý, a přitom odvážný pohled na milostný život, intimitu a její experimentální podoby rozhodně anoncuje. Pozornost budí nejen fakt, že Hranice lásky prozkoumávají jindy spíše opomíjené téma ženské sexuality. Původem polský absolvent FAMU Wiński zároveň autorsky spolupracoval s ústřední herečkou Hanou Vagnerovou, jež se podílela na scénáři a se svým hereckým partnerem Matyášem Řezníčkem se navíc natáčela na smartphone. Co z takového demokratičtěji pojatého vývoje a natáčení vylezlo? A podaří se Wińskému ukořistit pomyslnou trofej o nejlíp natočenou českou soulož, kterou zatím v novodobé éře drží L. H. (2013) Adama Sedláka?

Íá

Jerzy Skolimowski (2022)

Oslíci mají v kinematografii speciální místo. Zatímco například psi a kočky okupují prostor převážně hollywoodského mainstreamu, osel dlouhodobě fascinuje evropské auteury. Dává to smysl. Zatímco štěkající a mňoukající zvířenu si snáze představíme jako aktivně jednající, nezávislou a polidštěnou, tažný hýkavec bývá pasivnější, často doslova vláčený osudem, závislý na okolí. Přesně jako typičtí protagonisté tzv. artových filmů. Po Robertu Bressonovi a jeho trpké oslí odysee A co dále, Baltazare a oslím cameu ve filmu Byla jsem doma, ale… Angely Schanelec teď přichází Jerzy Skolimowski se snímkem Íá. Následuje v něm cestu osla, který uniká z polského cirkusu a na ‘svobodě’ se potkává s pomocí i bezohledností. Trailer k filmu láká na výtvarně sugestivní zážitek, který následně potvrzují i ti nadšenější z recenzentů. Daniel Kasman z magazínu Notebook (MUBI) například vnímá stylovou eklektičnost (barevné filtry, ultra široké objektivy, záběry z dronů) jako snahu nabídnout jiný než antropocentrický pohled na úděl ne-lidské bytosti. Pohled, který se vyvaruje sentimentální empatie a spíše zprostředkuje živočichopisnou jinakost. Zajímá-li vás, jak dnes může film nově artikulovat témata spjatá klimatickou změnou, Íá si nenechte ujít.

Noc / Noční osady / O měsíci a stromu

Tsai Ming-liang (2021) / Apichatpong Weerasethakul (2021) / Tsai Ming-liang (2021)

Trojici filmů na pomezí krátkometrážní a středometrážní stopáže uvádím dohromady proto, že ji ve Varech jinak než takto společně nezhlédnete. Tvoří jedno z pásem promítaných v rámci sekce nevšedních kinozážitků Imagina, kterou letos kurátorsky posílil její dřívější dramaturg Viktor Palák. Společně s Martinem Horynou tento rok vyselektovali nezvykle silnou sestavu filmů. Alespoň tedy na papíře, protože tolik zvučných jmen po kupě v Imagině nepamatuju. Východoasijský tandem Tsai-Ming Liang a Apichatpong Weerasethakul představuje to nejlepší ze současné pomalé kinematografie. A blok jejich loňských kraťasů bude jistě patřit mezi to nejpokojnější z celé programové nabídky. Každý z auteurů zde podle všeho rozvíjí své typické postupy a témata. Weerasethakul se po kolumbijském odskoku z Memorie vrací v Nočních osadách do domovského Thajska, kde aspoň koutkem oka zachycuje tamní občanské nepokoje. A Tsai, stejně jako v posledním celovečeráku Dny, předvádí filmařskou rehabilitaci (O měsíci a stromu) a z Hong Kongu přiváží ambientní městskou symfonii (Noc). Pro milovníky filmového downtempa povinnost.

Okresní nemocnice

Ilian Metev, Ivan Čertov, Zlatina Teneva (2022)

Ilian Metev před deseti lety vyhrál karlovarskou dokumentární soutěž s výborným filmem Poslední záchranka v Sofii. O pět roků později úspěšně v Locarnu uvedl napůl hraný snímek 3/4 a zařadil se mezi nejslibnější filmařské talenty (nejen) z východní Evropy. A dnes se v trojici s dalšími dvěma bulharskými režiséry vrací do Varů s novou observací tamního zdravotnictví, tentokrát pořízenou během pandemie na tzv. covidáriu. Téměř dvouhodinová stopáž dokumentu naznačuje, že nepůjde o lecjakou miniaturku, ale o komplexnější a hutný ponor do lékařského oddělení, jež se vysíleně potácí na vratkých nohou zanedbávaného systému. Příslib vtipných momentů, který zmiňuje oficiální festivalová anotace, nechává vzpomenout na další balkánský medicínský masterpiece Smrt pana Lazaresca, ale nepředbíhejme. Hlavní soutěž KVIFF sice letos postrádá opravdu velký autorský úlovek, jakým v minulých letech byl např. rumunský tvůrce Radu Jude, ovšem právě Metev spolu s dalším navrátilcem Jonásem Truebou (Musíte se přijet podívat) nepochybně patří mezi jména s největším mezinárodním věhlasem.

Pošetilí

Tomasz Wasilewski (2022)

A když už jsme u těch zvučných jmen v karlovarských soutěžích, musíme zmínit Tomasze Wasilewského. Vítěz ceny za nejlepší scénář z Berlinale 2016 za film Spojené státy lásky. Vítěz karlovarské sekce Na východ od Západu 2013 s filmem Plovoucí věžáky. S takovým profilem je jeho novinka Pošetilí jistě žhavým kandidátem na letošní Křišťálový globus! Ne? Tenhle film, na němž navíc dělal jeden z nejlepších evropských kameramanů Oleg Mutu, soutěží jen ve vedlejší sekci Proxima, říkáte? Nepochybuju, že karlovarské dramaturgy k tomuto rozhodnutí vedla řada dobrých důvodů. Proxima je zbrusu novou sekcí, která nahrazuje zmíněnou soutěž Na východ od Západu a z původního fokusu na středo a východoevropské tituly rozšiřuje působnost na celý svět. Wasilewského věhlas dodá této soutěži potřebnou mediální pozornost a prestiž. Navíc je možné, že jde o film esteticky více vyhraněný až divácky minoritní, což je další kritérium, které historicky často znamenalo odsun mimo hlavní soutěž navzdory nepopiratelným filmařským kvalitám (z posledních let např. rumunská Vazba). Přesto by mě vysvětlení téhle dramaturgické volby zajímalo snad nejvíc ze všech letošních.
A na Potěšilé se jak jinak moc těším.

Zapomenutá země

Hlynur Pálmason (2022)

Kdykoli se na festivalovém okruhu vynoří ambiciózní drama s náboženskou tematikou, padají takřka povinná srovnání s Ingmarem Bergmanem, Andrejem Tarkovským či Robertem Bressonem. Totéž se děje i v případě Zapomenuté země islandského vizionáře Hlynura Pálmasona. Historický film o dánském knězi, kterého misionářská pouť do vzdálených koutů Islandu zavede nejen na geografický okraj Evropy, ale i na pokraj vlastních sil a hodnot, si v letošních Cannes vysloužil neoficiální titul duchovního (i duševního) pozdvižení roku. Ukázka z filmu prozrazuje, že tvůrci použili archaicky vyhlížející ořez záběrů evokující zašlé diapozitivy. Podobně jako Lisandro Alonso v Jauja, dalším výtečném filmu o muži na cestě/na scestí. Pálmason v Bílém bílém dni (a částečně i v debutových Zimních bratřích) prokázal, že mu vedle půvabně zastřené stylizace nejsou cizí ani kurážné formální odbočky do hájemství filmové avantgardy. Takže se osobně nemůžu dočkat, co provedl tady, na poli spirituálního filmu.

Zkouška umění

Tomáš Bojar, Adéla Komrzý (2022)

Máloco mě baví sledovat jako dokumenty ze škol a (nejen vzdělávacích) institucí obecně. Obvykle se jich ujímají inteligentní filmaři, kteří dokáží uvažovat v souvislostech, lidské aktéry ukotvují v rozsáhlejších vazbách a zajímají je procesuální stránky chodu mnohohlavých struktur. Vznikající transparentnost v podobě soustředěných filmařských pohledů tzv. do zákulisí navíc může pozitivně účinkovat směrem ke (znovu)obnovení důvěry ve veřejné instituce. Tomáš Bojar a Adéla Komrzý se takto rozhodli poodhalit průběh přijímaček na tři ateliéry pražské AVU. Jsem hrozně zvědavý, na co přišli a jak to zpracovali. Režisérčin loňský dokument Jednotka intenzivního života (také soutěžně premiérovaný ve Varech) pro mě patřil mezi nej filmy celého roku. Také proto, jak v něm Adéla Komrzý osvědčila pozorovatelské nadání i přemýšlivost v nakládání s citlivou tematikou (paliativní péče). Mimořádná zpráva Tomáše Bojara, která zase ohledávala mechanismy tuzemského novinářského provozu, mě naopak tolik nepřesvědčila. Ale je zjevné, proč oba tvůrci na tomto projektu spojili síly - a v soutěži Proxima za mě půjde o jeden z nejzajímavějších kousků.